Když se ke mně dostal článek Andrey Grigerové Klíč k sobě, přečetla jsem si ho se zájmem a jen se utvrdila ve své domněnce, že opravdu všechno, co děláme a jak to děláme, o nás něco vypovídá. Ke každému z 8 Tániných stylů přiřadila jeden font, který je pro něj typický. Sedělo to.

Jenže to nebylo všechno

Andrein zápal pro písma a fonty mě zaujal už dřív. Po jednom z jejích článků jsem upravila i nadpisový font na tomto webu. Nebudete tomu možná věřit, ale po té jednoduché vizuální změně se mi začalo o něco líp psát. Jakoby ty texty pak byly nějak víc moje.

Zpátky k fontům

Pár dní po zveřejnění Klíče k sobě vyvěsila Andrea ve facebookové skupině ke kurzu, ze kterého se známe, tento post:

 

No to bylo něco pro mé zvědavé já. Pár dní mi to leželo v hlavě a pak jsem se odhodlala jí napsat.

 

Domluvily jsme si internetové rande a já už přemýšlela, co by se asi tak mohlo dát vyčíst z fontů, které používám.

Den D

Když se nám podařilo skloubit naše časové možnosti a virtuálně jsme se sešly, bylo to jako setkání po letech se spolužačkou z lavice. Procházely jsme desítky fontů všech možných tvarů a povídaly si, jak který působí. Nevěřila bych, že nad nějakými písmeny strávím tolik času a ještě mě to bude tak moc bavit. Přišlo mi to jako návštěva neobvyklého muzea plného atraktivních exponátů.

I když už jsem několikrát různé fonty procházela a vybírala z nich, byla jsem překvapená, kolik jich je a jak jsou všechny osobité. Došlo mi to až teď. A to jsem už dřív občas vybírala tak, aby písmo ladilo s obsahem.

Řekla bych, že to je podobné jako když si čtete horoskopy v časopisech a pak zajdete k astrologovi, který vás nechá nahlédnout do úplně jiné dimenze.

Výsledek byl šokující

Domluvily jsme se, že mi pak Andrea pošle mailem své poznámky. Když naše fontparty končila, bylo mi tak nějak jedno, co v těch poznámkách bude. Užila jsem si ji i tak. Navíc jsem měla pocit, že vím, co se z těch typů písma, která mě oslovila, dá vytušit.

Ha, HA, HA…

Prý, jen pár poznámek, nic strukturovaného. Hmmm… Když jsem těch „pár poznámek“ četla, běhal mi mráz po zádech. Některé věty mě šokovaly. Jak to proboha může vědět?

Neudivilo mě, že se objevily i věci, které jsem nečekala. Žasla jsem nad tím, co konkrétně Andrea z toho našeho povídání dokázala poskládat a hlavně jakým způsobem to formulovala. Některé věty působily jako vzkaz od mého vlastního já.

Co na mě fonty naprášily?

Jste teď asi zvědaví, že? No,  mimo jiné tam padlo i něco o typických introvertech. Takže tušíte správně, že si to nechám pro sebe. I tak váhám, jestli mám tento článek vůbec pouštět do světa. To, že ho čtete, svědčí o tom, že moje přání rozšířit povědomí o Andreině psychologii fontů zvítězilo nad obavami, jestli si nebudete ťukat na čelo.

Pokud i vás zajímá, jaké příběhy o vás vypráví písmo, které používáte, můžete Andreu Grigerovou virtuálně navštívit na jejím blogu www.jaknaprezentace.cz.

Něco málo (malinečko) prozradím…

Když jsem se Andree chlubila obrázkem, který se bude zobrazovat při sdílení tohoto článku na Facebook, komentovala ho slovy: „… to šrafované dole k tobě přesně sedí.“