Mami, to voní po Zuzce

„Mami, to voní po Zuzce.“ Stojí přede mnou to malé blonďaté a v ruce drží spodní košilku s princeznou Elsou. Nejdřív vidím v očích překvapení a vzápětí se mění ve smutek. Pusinka jde do nešťastného rohlíčku a mám tu kopičku neštěstí.

„Já chci Zuzku„.

Zuzanka je kamarádka od malička, a teď se odstěhovala a občas si u nás pohraje, nebo přespí. Košilku tady asi nechala – byla náhradní, čistá, voňavá. A vůně pracího prášku (přesně toho, který cítila 2 roky ve školce z kamarádky) se přetavila na obraz Zuzanky.

„Neboj, Zuzanka za týden zase přijde„. Nestačí to. Smutek slova nemůžou zmírnit.

Slova málokdy vyvolají emoce. Musí mít s sebou doprovod, nějaký spouštěč, něco co je probudí. Tady to byla vůně.

Slovo „kapesník“ ve mně žádné emoce nevyvolává. Možná představu podzimního sychrava, ale nic to se mnou nedělá :-). Ale doteď si přesně vzpomínám na vůni kapesníku, který mi nechal můj platonický idol v 15-ti letech, a který jsem si schovávala.
Dlouho potom, kdy už jsem na idol dávno zapomněla, jsem kapesník našla (v hermeticky uzavřené krabičce na poklady). Něco mi připomínal, ale nevěděla jsem co. Ale jakmile jsem přivoněla – už to tam všechno bylo. Těšení se, že ho jen zdálky uvidím, ta radost, když jsme vedle sebe náhodou seděli, a moment, ve kterém jsem kapesník dostala „NA, TADY MÁŠ…“. Ještěže tenkrát nebyly papírové.

A viděli jste Ratatouille? Tu pohádku pro děti? Číšník nese roztřepaně jídlo na stůl obávanému kritikovi, který se už už těší, jak ho rozcupuje na kousky v recenzi… a jakmile ucítí vůni ratatouille, v hlavě mu začne běžet film: dětství, doma, maminčino ratatouille, které zažene všechna trápení…

Propiska kritika letí na zem a emoce, kterou zažíval jako díte (pocit bezpečí a lásky) zůstává.

A co myslíte, bude to znát na jeho recenzi?

Emoce uchovají všechny informace, dají jim náboj a nezapomenutelnost.

Chcete-li předat informaci, najděte tu správnou emoci – nosič, která ji bezpečně předá posluchačům.

Dobře, u prezentací nevyužijete čich, hmat a chuť, ale máte barvu, písmo, negativní prostor, …

Chcete, aby Vám důvěřovali? Najděte co vzbudí emoci „DŮVĚRA“.

Proč myslíte, že Kofola má retro reklamy?
Zabarvené do sépie a navozující dojem „To dobře znám, a je mi v tom dobře. Nechci žádné neznámé novinky z ciziny…„.

Máte na to spoustu spolehlivých nástrojů.  Že nevíte jaké? Viděli jste animovaný příběh V hlavě? Lépe bych popsat jak emoce působí na chování lidí nedovedla.  V hlavě máme stále Strach, Smutek, Vztek, Nechuť a Radost. Podle toho, který z nich je u ovládacího pultu, reagujeme. A podívejte se jak vypadají – tvůrci se snažili zachytit u každé emoce barvu a tvar, které ji evokují. To jsou vaše nástroje.

Radost – jarní žlutozelená v kombinaci s jasnou modrou (krásný jarní den)

Strach – vyzáblý, nafialovělý

Smutek – Studená modrá (jako většina depresivních obrazů), rozteklý tvar

Vztek – hranatý, červený (jak jinak, dovedete si představit jinou barvu pro zlost?)

Nechuť – jedovatá zelená

Ještě se vám zdá těžké zachytit emoce do prezentace, aby je ostatní pochopili? Inspirujte se V HLAVĚ. A navíc máte k dispozici fotky, obrázky, tvary… I zvolené písmo má svůj charakter. 

Klíčové vzpomínky jsou tvořeny emocemi . A emoce mají schopnost je zpětně vyvolat.

O tom, jak vytvořit prezentaci, která vzbudí emoce, budou i další články na blogu. Ti nedočkavější z vás se mohou zapsat na „čekací listinu“ na online kurz Prezentace, které baví.

P.S. Mami, to voní po babičce z Telče, co to dělá u mně v pokojíčku? Vyčítavě vysune bradičku, a podává mi tričko a mikinu. Měla si uklidit oblečení, které se hromadilo na jedné kupě.

Tričko, které může být stejně tak moje, manželovo, a jen barva ho nedovolí zařadit do šatníku mých předpubertálních synů. Sárinčino podvědomí vedené čichem ho zařadilo přesně. Čekám otázku „Kdy babička zase přijede?“